Elektrické podlahové vytápění

Elektrické podlahové vytápění je jedním z místních systémů vytápění. K přeměně elektrické energie na teplo a k jejímu přenosu a předání do prostoru dochází v jedné kompaktní jednotce přímo ve vytápěné místnosti. Účinnost přeměny je téměř 100%, bez zbytečných ztrát při dopravě energie do místa spotřeby. Vytápění je šetrné k životnímu prostředí, v místě nedochází ke znečišťování životního prostředí. Není potřeba komín, sklad paliva ani prostor pro kotelnu nebo kotel. Rozvod elektřiny je ve srovnání s jinými nosiči tepla podstatně jednodušší a levnější na investice, s menšími zásahy do stavebních konstrukcí nebo prostorovými nároky. Z hlediska rozvodu tepelného toku z otopné podlahy do interiéru platí stejné zásady jako u teplovodního typu. Velkou výhodou vytápění elektřinou je, že ji lze přesně měřit pro každého spotřebitele zvlášť, což ho motivuje k tomu, aby se snažil svou spotřebu co nejvíce snížit.

 

Možnosti využití elektrických podlahových topných systémů jsou velmi široké. Systém může poskytovat tepelnou pohodu jako základní zdroj tepla nebo může sloužit jako doplňkové vytápění pro temperování podlahy na příjemnou teplotu. Vzhledem k tomu, že vytápění lze provozovat s různými režimy vytápění, které závisí na konstrukci podlahy a výkonu zdroje tepla, je systém vhodný nejen pro novostavby, ale uplatní se i jako možnost pro rekonstrukce. Může být instalován v celé podlahové ploše nebo lze vytápět pouze určité části. Protože nehrozí zamrznutí systému, je vhodný i pro místnosti nebo objekty vytápěné pouze přerušovaně. Spektrum aplikací elektrických topných prvků lze shrnout následovně:

• velkoplošný ohřev a popouštění,
• ochranné systémy,
• speciální aplikace.

 

 

Historický vývoj elektrického vytápění

Elektrické vytápění nemá na Slovensku bohatou tradici. Její počátky sahají do 30. let 20. století, kdy bylo elektricky vytápěno jen několik desítek rodinných domů. Po druhé světové válce byl tento způsob vytápění prakticky zakázán kvůli akutnímu nedostatku elektřiny a rozvodných sítí. Elektřina se přednostně používala pro potřeby těch oblastí, kde byla nezbytná (osvětlení, pohony), a také pro vaření, žehlení a ohřev vody.

 

Vývoj elektrického vytápění sahá do 60. let 20. století, kdy se v energetice začaly prosazovat především akumulační kolektory, které měly vyrovnávat zatížení elektrické sítě. Pro tento druh těžby byl zaveden preferenční tarif. Bylo také zavedeno první nařízení pro povolování elektrického vytápění budov, které stanovilo přísné požadavky na tepelně-technické vlastnosti obálky budovy. Vývoj elektrického vytápění byl postupný! pomalu, protože chyběl sortiment elektrických topných zařízení, řídicí technika a zkušenosti s konstrukcí. Také cena elektřiny byla ve srovnání s ostatními palivy výrazně vyšší.

 

Po roce 1969 se elektřina stala jedním z prostředků, které umožnily řešit čistotu ovzduší. Bylo povoleno hlavně pro novostavby a jako náhrada pevných paliv v nevýrobním sektoru. Začaly se vytvářet podmínky pro rozvoj akumulačního vytápění rekonstrukcí sekundárních sítí, stanovením vhodných tarifů pro domácnosti s akumulační spotřebou a propagační a poradenskou činností. V tomto období bylo na Slovensku elektricky vytápěno přibližně 10 000 domácností, a to buď jako doplňkové vytápění, nebo v přechodném období.

 

Tlak na rozvoj elektrického vytápění nastal po ropné krizi v roce 1973, která vedla ke zvýšení cen kapalných paliv. Zvyšoval se podíl výroby elektřiny v jaderných elektrárnách a postupně se rozvíjely i technické prostředky řízení spotřeby elektřiny v energetice. Na trhu se začala objevovat širší nabídka topných zařízení, modernější prostředky automatizace a řídicí techniky. V 80. letech 20. století bylo na Slovensku akumulačními kamny vytápěno asi 25 000 domácností a sortiment byl rozšířen o hybridní elektrické pece.

 

Rychlý rozvoj elektrického vytápění začal v 90. letech 20. století. Sortiment topných zařízení od domácích i zahraničních výrobců byl obohacen o nové typy. Ropná krize v roce 1991 vedla ke zvýšení cen plynných paliv, což způsobilo nečekaně příznivou změnu ceny elektřiny. Byl vytvořen nový tarif pro elektrické přímotopné vytápění. V tomto období bylo asi 40 000 bytů vytápěno pouze elektřinou, z toho asi 90 % akumulačními kamny. Změny ve spotřebě elektřiny se projevily nejen v jejím množství, ale i ve struktuře. Spotřeba domácností a služeb se zvýšila.

 

Od roku 1993 dochází k rychlému a téměř nezastavitelnému rozvoji elektrického přímotopného vytápění. Důvodem je velmi výhodný tarif pro přímou spotřebu, nízké investiční náklady na topný systém a široká nabídka přímotopných zařízení. Tento rozmach s sebou přinesl řadu problémů. Kapacita elektrických sítí, zejména na úrovni nízkého a vysokého napětí, byla nedostatečná. Rozdíly v denním chodu zátěže se ještě prohloubily; ke stabilizaci bylo třeba použít akumulační vytápění. Nebyly dodrženy požadavky platných předpisů, které stanovují podmínky pro instalaci elektrického vytápění v budovách. Vytápění bylo realizováno v budovách s velkými tepelnými ztrátami, což vedlo ke zvýšení provozních nákladů o 100 až 250 %.

Od konca 90. rokov možno sledovať mierny pokles záujmu o elektrické vykurovanie, spôsobený neustálym nárastom cien elektrickej energie. V súčasnosti na Slovensku predstavuje elektrické vykurovanie približne 4% v porovnaní s ostatnými druhmi vykurovania. Na porovnanie v Česku je to približne 8%, v Rakúsku 10%, v Nemecku 10%.

Výpočet elektrického podlahového vytápění

 Tepelně-technický výpočet elektrického podlahového vytápění zahrnuje:

•  návrh konstrukce podlahy a materiálů jednotlivých vrstev;
• stanovení teplotních podmínek v podlaze během provozu systému;
• určení příkonu zdroje tepla.

 Základní typy elektrického podlahového vytápění

Konstrukce povrchu podlahového vytápění závisí na zvoleném provozním režimu topného systému, který může být akumulační, poloakumulační nebo přímotopný. Provozní režim určuje požadavky na tloušťku akumulační vrstvy, hloubku uložení topných těles, kvalitu tepelné izolace a typ podlahové krytiny nebo typ použitého topného tělesa. Konstrukce podlahy a hloubka uložení roviny topných kabelů rovněž určují velikost a poměr tepelných toků z osové roviny topného kabelu v obou svislých směrech.

 

Režim akumulačního vytápění

Vzhledem k omezené době nabíjení a požadavku na dlouhodobou akumulaci tepla se topný systém vyznačuje nejmasivnější podlahovou konstrukcí. Akumulační deska se skládá z betonové vrstvy, jejíž tloušťka se pohybuje od 90 do 150 mm v závislosti na požadavku na akumulaci. Topná tělesa jsou umístěna přibližně ve spodní třetině desky, takže beton je vyléván ve dvou fázích. Aby se minimalizoval únik tepla směrem dolů, je třeba pod otopnou plochou použít kvalitní tepelnou izolaci (50 až 60 mm). Instalovaný příkon zdroje tepla se pohybuje od 160 do 200 W/m2 v závislosti na účelu vytápěného prostoru.

 

Režim poloakumulačního vytápění

Rozložená doba nabíjení s možností dobíjení v případě potřeby umožňuje menší tloušťku akumulační vrstvy. Pro potřebnou akumulaci postačuje tloušťka 60 až 90 mm a rovina uložení topného kabelu je umístěna přibližně uprostřed této tloušťky. Tepelně izolační vrstva je podobné konstrukce a kvality jako akumulační vrstva. Instalovaný příkon zdroje tepla musí být v rozmezí 120 až 160 W/m2.

 

Režim přímého ohřevu

Vzhledem k odběru energie ze sítě během celého provozního cyklu není třeba ukládat teplo do zdroje. Betonová vrstva slouží pouze k uložení topných prvků a má tloušťku maximálně 50 mm, nebo lze topné prvky umístit těsně pod vrstvu dlažby, aby se dosáhlo větší dynamiky systému. Rovina uložení topných kabelů musí být umístěna co nejblíže povrchu podlahy. Instalovaný příkon zdroje tepla je třetinový až poloviční ve srovnání s akumulačním režimem a pohybuje se od 80 do 140 W/m2. Spodní tepelná izolace může být tenčí.

Tepelně-technický výpočet elektrického podlahového vytápění

 

Při návrhu musí být dodrženy následující okrajové podmínky:

• celkové tepelné ztráty místnosti;
• charakter vytápěného prostoru (obývací pokoj, kuchyň, chodba atd.);
• provozní režim místnosti (trvalé, nepravidelné a jiné obsazení);
• provozní režim topného systému (akumulační, poloakumulační, přímý);
• velikost podlahové plochy, která je k dispozici pro umístění roviny pro pokládku topných kabelů;
• požadavky na podlahové krytiny.

 

Návrh skladby podlahové konstrukce

Pro optimální funkci elektrického podlahového vytápění je důležité správné provedení vrstev nad a pod rovinou uložení topného kabelu, jejich tloušťka a tepelná vodivost. Tepelné odpory těchto vrstev ovlivňují povrchovou teplotu prvků topného systému, proto je třeba dbát na to, aby nebyla překročena maximální hodnota stanovená výrobcem. V opačném případě se izolační obal přehřívá a degraduje, čímž se snižuje životnost celého prvku. Proto je nutné zajistit plynulý odvod tepla z roviny, kde jsou položeny topné kabely, což zaručuje materiál obklopující topný prvek s tepelnou vodivostí větší než 0,1 W/m. K.

Odporové jádro

Zde dochází k přímé přeměně elektrické energie na tepelnou. Vhodná volba materiálu vodiče a jeho geometrické rozměry mohou významně ovlivnit výsledný tepelný výkon kabelu i tepelné zatížení materiálů kabelu. Podle konstrukce je lze rozdělit do tří skupin:

•  odporové dráty
• odporové dráty,
• polovodivý polymer se smísí mezi dvěma měděnými vlákny.

Odporová jádra mohou mít kruhový průřez nebo mohou být vyrobena ve tvaru plochého pásu. Jsou vyrobeny z kovových slitin mědi s příměsí niklu, manganu nebo chromu. Jejich charakteristickým rysem je malý koeficient tepelné roztažnosti a malý teplotní součinitel odporu. Vyrábějí se v průměrech O, 1 až 4 mm, s tepelným výkonem od 5 do 70 W/m, který podstatně závisí na průřezu kabelu a počtu žil. Zvláštní skupinou topných kabelů jsou samoregulační vodiče. Skládají se ze dvou paralelních měděných vodičů, mezi nimiž je můstek tvořen odporovým prvkem závislým na teplotě. Výkon kabelu se s rostoucí teplotou snižuje po celé jeho délce (a naopak), takže v žádném případě nemůže dojít k tepelnému přehřátí, i když se kříží několik prvků.

 

Izolační pouzdro

Může být jednoduchý nebo dvojitý, v závislosti na účelu kabelu, obvykle vyrobený z materiálů na bázi polymerů. Základní funkcí je izolovat vodič a zároveň odvádět vzniklé teplo. Proto by se měl vyznačovat dobrými elektroizolačními vlastnostmi, vysokou odolností proti trvalému teplu, vysokou tepelnou vodivostí, uspokojivými mechanickými vlastnostmi a dobrou zpracovatelností. Materiál izolačních plášťů a případně plášťů topných kabelů může být odlišný, v takovém případě může docházet k interakci, která může být poměrně výrazná, zejména při vyšších teplotách. Proto se doporučují vzájemné kombinace polymerních materiálů.

 

Ochranné prvky

Ty se skládají z kovového opletení, pláště nebo jejich kombinace. Slouží ke zvýšení mechanické odolnosti topného vodiče nebo jako dodatečná elektrická ochrana v podmínkách, kde je to nutné (např. v prostředí s nebezpečím výbuchu).

 

Topné kabely mají v těchto oblastech široké možnosti použití:

• velkoplošný ohřev a temperování,
• ochrana proti mrazu a mrazu,
• technologické aplikace v průmyslu,
• zemědělské aplikace,
• zvláštní případy použití.

 

Kabely pro velkoplošné vytápění a temperování

Nejčastěji se používají jednožilové nebo dvoužilové vodiče s dvojitým izolačním pláštěm nebo ochranným opletením. Používají se k velkoplošnému vytápění a temperování vnitřních nebo venkovních funkčních ploch jako ochrana proti mrazu na venkovních chodnících, rampách, mostech, silnicích atd. Kladou se do betonových nebo stěrkových podlahových vrstev nebo pod dlažbu, jsou vhodné i do místností se zvýšenou vlhkostí. Pro vnitřní vytápění se používají kabely s výkonem od 1 O do 20 W/m; pro venkovní vytápění je povoleno vyšší výkonové zatížení, které však závisí na konkrétních podmínkách chlazení. Kabely tvoří topné okruhy, které mají na koncích studené vodiče; ty umožňují připojení na napětí 230 V. Méně často 400 V. Zahřívají se na maximální teplotu jádra 80 cm3. Celková tloušťka kabelů používaných v interiéru se pohybuje od 4,5 do 8,5 mm v závislosti na konkrétním typu.

Elektrická vykurovacia rohož

Skládá se z nosné tkaniny, ke které je meandrovitě připojen topný kabel o maximálním průměru 3 mm, který má na obou koncích studené měděné vodiče. Celková tloušťka rohože je přibližně 2,5 až 3,5 mm. Rohože se vyrábějí ve standardních šířkách 0,5 m a délkách od 1 do 20 m s plošným výkonem 100 až 160 W/m2 (v závislosti na výrobci). Požadovaného celkového topného výkonu se dosáhne vhodnou kombinací jednotlivých kusů.

 

Rohože jsou primárně určeny k vytápění interiérů pro hlavní nebo doplňkové vytápění, ale lze je použít i pro jiné aplikace. Díky své malé tloušťce jsou vhodné pro renovaci podlah. Jejich výhodou je výrazné zkrácení doby instalace, omezení možnosti chybné instalace a poškození topného kabelu. Vhodnost rohoží pro konkrétní aplikace závisí na typu použitého kabelu.

 

Elektrická topná fólie

Topné těleso se skládá ze dvou laminovaných polyesterových fólií, mezi nimiž je vrstva homogenizovaného grafitu. Napájecí vodiče jsou vedeny po stranách fólie. Aktivní šířka fólie je 0,5 m, na obou stranách jsou pasivní pásy o šířce 0,05 m, které jsou určeny k upevnění fólie k podlahové konstrukci. Celková šířka fólie je 0,6 m. Vyrábí se s plošným výkonem 150 a 200 W/m2 pro elektrické podlahové vytápění pro instalaci do betonu, 60 W/m2 pro dřevěné podlahy a 80 W/m2 pro laminátové podlahy. Celková tloušťka fólie je přibližně 0,4 mm. Používá se pro elektrické podlahové vytápění a temperování interiérů v novostavbách, ale díky své malé tloušťce je obzvláště vhodná pro použití při rekonstrukcích, protože ji lze položit přímo na původní podlahu pod novou podlahovou vrstvu.

 

Instalace podlahového vytápění

 

Instalace elektrického podlahového vytápění probíhá v následujících fázích:

• vytvoření povrchu podlahového vytápění,
• instalační práce,
• zkoušení podlahového vytápění.

 

Vytvoření topné plochy pro elektrické podlahové vytápění

Výsledná skladba podlahové konstrukce se může v porovnání s teplovodním způsobem vytápění lišit vzhledem k některým specifikům elektrického typu, jako je jiný režim vytápění nebo použité topné těleso.

 

Způsoby návrhu povrchu podlahového vytápění

Z hlediska technologie provedení lze podlahovou otopnou plochu realizovat třemi základními způsoby:

• instalace do betonu,
• instalace přímo pod povrch podlahy,
• instalace do dřevěných trámových podlah.

 

Instalace do betonu

Topná tělesa jsou zalita do vrstvy betonu, která se skládá ze dvou částí:

• vyrovnávací, na níž je umístěna otopná plocha, která tvoří 1/3 až 1/2 celkové tloušťky betonové desky v závislosti na způsobu;
• krycí vrstva, která se používá k zakrytí topných těles.

V případě přímého způsobu vytápění mohou být topná tělesa umístěna také přímo na tepelné izolaci a následně zakryta betonovou mazaninou nebo cementovým potěrem. Při použití termokabelů se mezi ně a izolaci umístí drátěné pletivo; topná rohož nebo fólie se připevní přímo na izolaci. Teplo musí být plynule odváděno z povrchu topných těles, jinak dochází k jejich přehřívání a následnému snížení životnosti. Proto nesmí být vtlačeny do tepelně izolačního materiálu nebo jím obklopeny.

 

Instalace pod podlahovou vrstvu

Tato metoda se používá v přímém režimu pro dosažení maximální dynamiky topného systému a při renovaci starých podlah nebo tam, kde není dostatečná konstrukční výška místnosti. Topná tělesa se umísťují přímo na tepelně izolační vrstvu nové nebo stávající podlahové konstrukce podle výše popsaných zásad. Otopná plocha se pokryje krycí vrstvou vyrovnávací hmoty nebo tmelu a položí se povrchová vrstva, nejčastěji dlaždice nebo laminátová podlaha.

Montáž do drevených trámových podláh

Pri inštalácii vykurovacieho systému do drevených podláh sa vykurovacie prvky kladú na tepelnú izoláciu, pričom platí rovnaká zásada ako pri mokrom spôsobe. Medzi vykurovacou plochou a spodnou plochou drevenej podlahy musí byť vytvorená vzduchová vrstva minimálne 25mm.

 

Způsoby pokládky topných těles na elektrickém podlahovém vytápění

Topnými prvky pro elektrické podlahové vytápění jsou topné kabely, topné rohože a topné fólie.

 

Topné kabely

 

Topná tělesa jsou při provozu systému rovnoměrně zahřívána po celé své délce nebo ploše, čímž je dosaženo rovnoměrné teploty povrchu podlahového vytápění. Z hlediska horizontálního teplotního gradientu lze pozorovat pokles teploty ve směru od vnější stěny k vnitřní stěně, podobně jako u teplovodního typu. Tento jev lze částečně eliminovat vytvořením okrajových zón s vyšší povrchovou silou. Topný okruh je vytvořen položením topných kabelů ve tvaru meandrů, přičemž vzájemná vzdálenost jednotlivých vodičů závisí na výkonovém zatížení kabelu a požadovaném plošném výkonu systému.

 

Technologie a instalace elektrického podlahového vytápění

V této kapitole popisujeme způsob výroby podlahového vytápění s elektrickými topnými tělesy zabudovanými do betonu nebo umístěnými přímo pod podlahovou vrstvou, přičemž sled kroků je stejný jako v případě teplovodního typu realizovaného mokrou metodou. Zaměříme se na rozdíly, které spočívají v některých bodech technologie a samotné instalace.

 

Příprava budovy

Povrch podlahového vytápění se pokládá po dokončení všech omítacích prací a položení izolace. Před provedením vnitřních omítek musí být instalovány elektrické rozvody a přípojky topného systému, přičemž přívodní vodiče musí být dimenzovány podle projektovaného výkonu příslušných topných okruhů a musí splňovat následující parametry:

• přívod pro vytápění prostoru < 1 O m2, měděný vodič 3 x1,5 mm2;
• přívod pro vytápění prostor > 1 O m2 , měděný vodič 3 x 2,5 mm2;
• přívod pro vytápění okrajových zón a pro jiné doplňkové zdroje tepla < 2 kW, měděný vodič 3 x 1,5 mm2;
• při použití centrálních spínacích hodin musí být pro každý termostat instalován řídicí měděný vodič 1 x 1,5 mm2.

V místech, kde budou umístěny ovladače, musí být instalovány instalační krabice. Umístění ovladačů závisí na funkci místnosti a požadavcích investora. Termostaty s čidly pokojové teploty by měly být umístěny tak, aby jejich funkci neovlivňovaly nežádoucí faktory (oslnění, odlesky od topného tělesa, průvan atd.). Termostaty musí být připojeny k elektrické síti. Topná tělesa musí být pevně připojena přes regulátor, není povolen žádný pohyblivý přívod. Umístění odběrných míst se provádí podle technické dokumentace. Od termostatu směrem k podlaze musí být vedeny dvě ohebné kabelové trubky pro připojení studené části topného kabelu a k podlahovému teplotnímu čidlu. Veškerá elektroinstalace musí být provedena v souladu s platnými předpisy.

Zásady pro přípravu podlahy, pokládku obvodových izolačních pásů, tepelně-akustické izolace, hydroizolační fólie, vytvoření dilatačních spár, pokládku betonové mazaniny a povrchové vrstvy jsou stejné jako u teplovodního typu.

 

Pokládka elektrických topných těles

Elektrická topná tělesa se pokládají podle předem připravených plánů pro každou místnost, kde je zakresleno umístění topných meandrů, případně pásů rohoží nebo fólií, a umístění studených koncových vývodů v instalačních krabicích. Vždy je třeba mít na paměti, že topná tělesa se umisťují pouze na volná, nezastavěná místa, proto je nutné znát alespoň přibližnou polohu armatur v místnosti. Pokud je nad rovinou, kde jsou položeny topné kabely, položen nábytek, je nutné zajistit volné proudění vzduchu

 

Instalace do betonu

Při této metodě se jako topné prvky nejčastěji používají topné kabely a topné rohože. Při akumulační a poloakumulační metodě se na izolaci proti vlhkosti nejprve položí vyrovnávací betonová vrstva (1/3 až 1/2 tloušťky výsledné betonové desky, kterou určí projektant výpočtem). Betonová směs musí být dokonale zhutněná, bez ostrých úlomků, povrch musí být hladký, bez výstupků a nerovností, zametený. Před položením topných těles se natře základním nátěrem.

Aby nedošlo k poškození prvků a byly dodrženy předepsané rozteče kabelů nebo aby nedošlo k překrytí rohoží, musí být kabely během instalace pevně připevněny k podkladu. K pevnému upevnění topných kabelů se obvykle používají instalační lišty, které se kotví do betonové desky kolmo k zamýšlenému směru pokládky termočlánků. Rozteč pásů by měla být maximálně 1 m od sebe, větší rozteče by mohly narušit rovnoměrné rozmístění kabelů při betonáži. Lišty mají kabelové úchyty ve standardizovaných vzdálenostech, např. 25 mm.

 Další možností je připevnit lana k ocelovému pletivu. Tato metoda se volí v případě, že tloušťka betonové desky v přímém režimu je malá, nebo když je výztuž pro danou podlahu z konstrukčních důvodů předem napsána. Nevýhodou je vyšší pracnost při instalaci prvků a vyšší riziko mechanického poškození při pokládce. Topný meandr, volně rozvinutý na podkladu, lze připevnit k vhodným povrchům pomocí lepicí pásky. Kabely musí být upevněny ve vypočtené vzdálenosti s minimálním ohybem kabelu předepsaným výrobcem. Vzdálenost mezi kabely a svislými stěnami a armaturami musí být nejméně 50 až 100 mm. Pokud je topné těleso tuhé, musí se odvinout a krátce napájet, dokud nebude dostatečně pružné. Topná tělesa se pokládají až po dostatečném ztvrdnutí betonové desky (2 až 4 dny), obvykle od oken směrem ke dveřím. Při pokládání elektrických kabelů je třeba dodržovat následující zásady:

• Je třeba dbát na to, aby nedošlo k poškození kabelů, např. pracovním nářadím apod. Pokud dojde k poškození kabelu, nesmí se dočasně opravovat. Poškozený kabel však musí být nahrazen jiným.
• Aktivní části kabelů se nesmí křížit, dotýkat ani volně procházet vzduchem; nesmí být v kontaktu s vodovodním potrubím, vanou apod.
• Kabely se nesmí řezat. Řezat lze pouze studené konce.
• Spojka studeného konce a topného kabelu nesmí být instalována v ohybu.
• Kabely nikdy nesmí procházet dilatačními spárami.
• Pokud studené konce procházejí dilatačními spárami, musí být volně uloženy ve dvou soustředných ochranných trubkách.

 Současně s topnými tělesy musí být v rovině, kde jsou položeny topné kabely, umístěno čidlo podlahového termostatu podle následujících zásad:

• Snímač se spolu s vodičem umístí do ochranné trubky uprostřed dvou sousedních kabelů.
• Konec trubky musí být utěsněn, aby se zabránilo vniknutí zalévací hmoty.
• Ochranná trubka musí být namontována před položením kabelů.

 

Topná tělesa se instalují při teplotách nad 5 °C. Po upevnění prvků se změří odpory vodiče i jeho izolačního pláště. Pokud je vše v pořádku, nanese se krycí vrstva betonové směsi. Směs by měla dokonale obalit topný prvek, aby se netvořily vzduchové bubliny, které by snižovaly účinnost odvodu tepla z povrchu kabelů. Při vrstvení je opět třeba dbát na to, aby nedošlo k poškození prvků. Nakonec se znovu změří odpor topných okruhů. Aktivní části prvků i studené vodiče musí být ponořeny do betonu, nikde nesmí přijít do styku se vzduchem. Podlahová vrstva se pokládá až po dostatečném vyschnutí betonové směsi (28 až 30 dní).

 

Po dokončení všech stavebních prací se nainstalují termostaty a snímače teploty podlahy a celý systém se uvede do provozu.

 

Instalace přímo pod podlahovou mazaninu

 Při této metodě je žádoucí, aby výsledná tloušťka podlahové konstrukce byla minimální, proto se jako topné prvky obvykle používají tenké topné rohože a topné fólie. Podklad, na který se pokládají, musí být dokonale čistý, hladký, bez prachu a ostrých předmětů. Musí být ošetřena vhodným základním nátěrem a topná tělesa se pokládají až po zaschnutí nátěru. Povrch podlahového vytápění lze v případě rekonstrukce položit i na původní podlahovou vrstvu. Pokud je tvořena dlaždicemi, musí být dostatečně rovná a drobné nedostatky musí být opravitelné. Pokud je původní vrstva vyrobena z dřevěných výrobků (parkety, dřevotřískové desky), nesmí být narušena její nosnost. Podklad musí být natřen základním nátěrem a pokryt vyrovnávací vrstvou, která oddělí topná tělesa. Z důvodu požární bezpečnosti musí mít tloušťku nejméně 5 mm.

 V podlaze musí být vyhloubena drážka pro uložení ochranné trubky se snímačem teploty podlahy vedoucí do instalační krabice. Konec potrubí musí být utěsněn a jeho poloha zafixována. Dále se v podkladu vytvoří kapsy pro aktivní části a studené konce.

 

Topná tělesa se rozvinou podle kladečského plánu a připraví se k pokládce. Musí být pevně připevněny k podkladu, aby se zabránilo jejich posunu během instalace. Opravu lze provést několika způsoby. Topné prvky mohou být vyrobeny jako samolepicí, přičemž speciální lepidlo na prvku umožňuje jeho opakované lepení a odlepování. Lze je upevnit pomocí lepicí pásky nebo vtlačit do vrstvy pružného tmelu.

Při pokládání je opět třeba dbát na to, aby topné těleso nebylo nikde poškozeno, a změřit hodnoty jeho odporu. Pásy topných těles se pokládají jednotlivě a paralelní pásy se nesmí překrývat. Pokud je nutná změna směru pokládky pásu, musí být v případě rohože nosná tkanina naříznuta v blízkosti topného vodiče. Pás lze vychýlit až o 180°, aniž by vodič zůstal napnutý. Překryté části tkáně se odstraní. Pokud je použita topná fólie, musí být po upevnění zakryta parotěsnou zábranou, která musí být vytažena dostatečně vysoko na stěnu a upevněna. Studené konce prvků se vedou do instalační krabice mimo položené pásy.

Na celou topnou plochu se nanese vyrovnávací hmota nebo lepicí tmel, aby byly topné prvky rovnoměrně zakryty a nevznikaly vzduchové bubliny. Je nutné přeměřit příkon topných těles. Pokud je vše v pořádku, lze položit podkladovou vrstvu.

 

Zkoušky elektrického podlahového vytápění

Podlahové vytápění se uvádí do provozu až po řádném vytvrzení betonu po 4 až 6 týdnech. Teplota podlahy by se měla zvyšovat postupně, protože při plném výkonu by se voda v betonu v blízkosti topných těles mohla intenzivně odpařovat a mohly by se tvořit vzduchové bubliny. První zapnutí se provádí při snížené teplotě, maximálně 20 °C. Tento postup je nutné dodržet:

• uvedení do provozu se provádí se souhlasem dodavatele topného systému;
• první den je teplota podlahy o 5 °C vyšší než teplota vytápěného interiéru;
• druhý den a následující dny se teplota každý den zvyšuje o 5 °C, dokud teplota povrchu podlahy nedosáhne 30 °C;
• teplota podlahy se udržuje na 30 °C po dobu nejméně tří dnů;
• Poté se povrchová teplota každý den snižuje o 10 °C, dokud nedosáhne hodnoty na začátku zkoušek;
• ovládací a regulační zařízení se před zapnutím systému nastaví na standardní hodnoty.

Vypracuje se protokol o zkoušce. Po dokončení všech prací předá zhotovitel objednateli platnou technickou a výkresovou dokumentaci, zkušební protokol a návod k obsluze.

Použitá literatura:

Dušan Petráš, Miroslav Kotrbatý: Vytápění velkoprostorových a halových objektů